Tentokrát čtyři.
Vyrostly mi ve Švýcarsku, na výletě v horách.
Jak oni na mě, tak já na ně. Muhehe!
He he, ahoj a héu umím už dávno. Teď jsem k tomu přidal i aloha!
Mám nové kamarády. Když na mě nemá nikdo z rodiny čas, povídám si s nimi tajnou řečí. Brácha pak vždycky vyzvídá, co jim vykládám.
V pohodě.
Sice jsem trochu zdržoval, to abych napálil bráchu - on si totiž už myslel, že se nenarodím nikdy - jenže nakonec má zvědavost zvítězila. Porod byl v pohodě, maminka se jen trochu podivovala, po kom že mám orientační smysl, když jsem nenašel úplně přesně cestu ven z bříška. Ale na tátovu obranu musím říct, že jsem prostě jen nechtěl mít šišatou a fialovou hlavu, to musí pochopit každý.
V porodnici v Brandýse, kde jsme pak museli pár dní počkat, než tatínek s kamarády a kamarádkami připijí na mou počest (na Alexe pediatra, znáte?), byla sranda hned od začátku, ale nedali jsme se. Byl jsem tam největší a nejhezčí, tak mě chtěli mámě vyměnit a nedali mi takovou tu identifikační pásku na ručičku. Jenže máma s tátou mě beztak poznali, takže jim to nevyšlo, he he. Před blbým mlíkem z krabice mě zachránila máma, před koupáním od sestry a la lágr (probudit, polít vodou na stole, namydlit, ponořit a vyfrotýrovat, to vše do dvou minut) zase včas varovala spolubydlící. Ale jinak klídek a pohoda, spousta času na spaní (i pro mámu), každý den přišel táta s bráchou, někdy i s babičkou Bárou.
No a pak už hurá domů!
P.S. Kdybych věděl, že budu mít v rodném listě napsáno, že jsem Brandýsan, nikdy bych našim nedovolil tam dojet! To jim ještě osladím.
